V posledních týdnech jsme od našich čtenářů dostali řadu dopisů, v nichž se kriticky vyjadřovali k tvorbě Martina Pohla vystupující pod pseudonymem Řezník, který se hlásí k tzv. horrorcoru. Jejich společným jmenovatelem byl – mírně řečeno – podiv nad tím, jak je možné, že v naší společnosti je mladým lidem předkládán takovýto kulturní brak. Slova na adresu nečinné policie a státních zastupitelství, nebyla právě lichotivá.
Protože nešlo o ojedinělé hlasy, snažili jsme se na tento problém podívat trochu hlouběji.
Rap (rytmicky mluvené rýmy) není ve sféře zábavné, nebo jak se také říká pop-music, nic nového. Ačkoliv jeho kořeny sahají až do k primitivní africké hudbě, dnes je silně propojen s hip-hopem. Méně již je známo, zejména mezi těmi, kteří tomuto hudebnímu žánru fandí, že to, co se u nás za rap často vydává, má někdy s jeho původním obsahem společný jen název. A někdy ani to ne.
Politici si totiž rychle uvědomili, že rap – dostane-li „správný“ obsah (tzn. takový, který mládež odvádí od politiky a každodenních životních problémů) – se může stát drogou, která má koneckonců stejný účinek jako drogy skutečné. Vede mládež k pasivitě, k útěku od reality do říše snových představ, vytváří bezvýchodné postoje. A obchodníci, manažeři i podnikatelé poznali, že na této hudbě jde také snadno, rychle a hlavně dobře vydělat.
Z rapu se stal velký byznys a také prostředek ideové a kulturní diverze nejen vůči mládeži vlastních zemí, ale i vůči mladým lidem v postsocialistických státech.
A právě začátkem devadesátých let se objevila nová vlna rapu, která svým hudebním i slovním obsahem měla dát této “ztracené” generaci životní filosofii. Mládež se měla ztotožnit s životem, který jí připravila vládnoucí garnitura. Buďte lhostejní k životu kolem sebe, nejděte s nikým proti ničemu! Nic nemá smysl! To se mělo stát krédem mladé generace. K jeho prosazení měl a má sloužit tzv hip-hop, rapcore anebo také horrorcore.
Primitivní texty spojené s primitivní hudbou, provokující chování, oplzlá gesta, odmítání všeho normálního, tetování hákových křížů, malování barevných pásů na obličej apod. to byl výsledek, který tato vlna přinesla. Nepříliš estetický a velmi často šokující i občany západních zemí, ale stále lepší, než aby mládež bojovala proti společnosti, která ji do bídy a beznaděje uvrhla.
Není náhodou, že tzv. horrorcore byl a je prostřednictvím torrentů šířen i mezi naší mládež.
I když tomuto „lákání sirén“ a nabádání ke „světovosti“ podlehlo jen pár desítek většinou mladých a nezkušených amatérských “umělců”, nemůžeme zůstat lhostejní k tomu, že někteří tvůrci tzv. horrorcore šíří. O jakou „kulturu“ a „umění“ jde, říkají již jejich názvy (např. Řezník, Hrobka & Pitva, Sodoma Gomora atd.)
Cožpak je možné, aby pod hlavičkou YouTube, či dokonce živých koncertů, byla šířena nenávist k menšinám, schvalovány vraždy a znásilnění či propagovány drogy? Je snad normální, aby hudebníci a zpěváci vystupovali v maskách?
S oblečením si v ničem nezadává úroveň hudby a textů. Jednotvárné, opakující se melodie (pokud se tak dá jejich změť zvuků vůbec nazvat) doprovázející texty, za jejichž autory by bylo možné považovat spíše chovance psychiatrických léčeben, než lidi, kteří se vydávají za “umělce”. Bohužel, věc je složitější a vážnější. Text vypadající jako výplod chorého mozku, jsou ve skutečnosti výrazem nihilismu a cynismu, hluboké nekulturnosti a ideologických přístupů, které jsou naší společnosti zcela cizí. Výsledkem této zvrhlé tvorby je kažení vkusu mladých lidí a nabádání k páchání trestné činnosti.
Ti, kteří chtějí veřejně vystupovat, i ti, kteří jim to umožňují si musejí uvědomit, že každému, kdo může promlouvat ke stovkám a tisícům (byť jen hudbou a texty) mladých lidí, se dostává velké důvěry, a každý, kdo vystupuje, musí být po všech stránkách – politicky, mravně, eticky, svou inteligencí i chováním – této důvěry také hoden. A komu mnohé, všechno z toho, aby této důvěry hoden byl, chybí, nemá na YouTube a jinde na internetu co pohledávat.
Aby nám bylo dobře rozumněno. Vůbec nejsme proti zábavě, ani proti rapu či hip-hopu. Hudba a zpěv, i hudba zábavná, je nedílnou součástí života mladé generace i nedílnou součástí naší kultury. I zábavná hudba a její texty však musejí být především dobré. Měla by se vyznačovat zpěvností, přitažlivými hudebními nápady, textově by měla vycházet z melodie řeči českého a slovenského jazyka. A její obsah nesmí být vulgární, odpuzující, nesmí propagovat to, co je naší společnosti a životu převážné většiny naší mladé generace cizí.
„Hudba“, již jsme věnovali pozornost, není v široké škále naší zábavné hudby ani převažující, ani určující. Je okrajovým jevem, ale přesto jevem, který nelze přehlížet a mlčet k němu. Naše mladá generace žije v podmínkách životních a sociálních jistot a ve své většině se také na vytváření těchto podmínek, na výstavbě naší společnosti, aktivně podílí. Proto má také právo, aby její vědomí nebylo otravováno tím, co se za kulturu či umění pouze vydává, ale skutečným kulturním hodnotám je na hony vzdálené.
Jan Krýzl,
Časopis Tribuna, 2013, 12. vydání
