Já a víra. Dlouhá léta tápání jsem hledal svůj vlastní postoj k otázkám „mezi nebem a zemí“. Dlouhá léta se mi v hlavě skládala mozaika obrazu, který jsem podvědomě znal, ale až teď dostává jasnější kontury, abych ho mohl popsat slovy. A ten obraz zjednodušeně říká: náboženství je bullshit.
Tos teda objevil Ameriku, říkáte si, i Franta s Lojzou v hospodě Na Růžku to tvrdí už dávno. Já ale nikdy nepatřil ke kategorickým ateistům a měl jsem pochopení pro nejrůznější náboženské směry. To nevyplývalo ani tak z toho, že bych věřil v nějakého konkrétního Boha, ale spíš jsem odmítal věřit v jeho neexistenci. Vždycky mi totiž přišel absurdní takový ten primitivní ateismus, když někdo tvrdí, že „po smrti přece nic není woe“. Jak to může někdo tvrdit? Jak si někdo může být jistý tím, že nic jako Bůh neexistuje?
Byl jsem a jsem agnostikem. Pro mě jsou oba tyto protipóly – ať už náboženství věřící v konkrétního Boha nebo ateismus odmítající jeho existenci – projevem víry. Jelikož ale žiji ve společnosti, kde převažuje ateismus, měl jsem určitou potřebu zastávat se lidí věřící v Boha poukazováním na to, že ateismus je v podstatě taktéž víra. Měl jsem pochopení pro náboženství i kvůli tomu, že dává lidem naději a zbavuje je strachu ze smrti. Ateista, který věří, že po smrti vše končí, je podvědomě ovládaný strachem ze smrti. Je proto v životě mnohem opatrnější a řekněme méně odvážnější než věřící člověk – stačí si porovnat českou a polskou mentalitu projevující se v historii obou národů. Domnívám se, že právě víra je zde klíčem k pochopení rozdílů.
Měl jsem teda zato, že náboženství má určitou pozitivní funkci v životě člověka. Jenže až nedávno mi došlo, že aby měl člověk tuto naději, která mu bude během života oporou, nepotřebuje vůbec náboženství. Mluvil o tom počátkem listopadu lékař a etik Jan Payne v pořadu Hyde Park:
To, co člověk potřebuje, je určité filozofické myšlení. Způsob myšlení mimo rámec poznatelného. Rozdíl mezi náboženství a filozofií je zásadní. Zatímco náboženství dává lidem odpovědi, filozofie klade otázky. Zatímco náboženství svět zjednodušuje, filozofie jej činí složitějším. Filozofováním člověk nutně dřív nebo později dojde k sokratovskému „vím, že nic nevím“, což se na první pohled může zdát jako depresivní rezignace, ale ve skutečnosti toto uvědomění otevírá nekonečnou fantazii a přináší člověku naději, o které mluvil pan Payne. Najednou se varianta posmrtné nicoty stává jen jedním z nekonečně mnoha možných vývojů.
Náboženství pouze svazuje, brání lidem svobodně myslet. Jakákoliv náboženská odpověď je jen pouhou nicotnou domněnkou. Filozofie vám nedá odpověď, ale nechává otázky otevřené. To je ale právě ta skutečná naděje.
Bonmot na závěr: Bůh stvořil filozofii, ďábel náboženství :-)
