Jak jsem šel stanovat na Králický Sněžník III

Ráno vstávačka kolem půl šesté, dobaluju poslední věci do batohu, snídám něco drobnýho a vyrážím směr olomoucký hlavák. Tam ještě nakupuju čokoládu jako základní energetickou surovinu na cestu a pivko jako základní energetickou surovinu do vlaku. A cigára. Na nástupišti se pohybuje hodně běžkařů a říkám si, že bych někdy měl zopakovat svůj  srvajvl na běžkách.

Do Ramzové přijíždíme něco před třitvrtě na devět, hned na zastávce dávám startovací cígo a po aklimatizaci vyrážím na cestu. Všude samí běžkaři, kteří si při pohledu na karimatku připevněnou u mého batohu nejspíš v duchu klepají na čelo. Procházím Petříkovem, ve kterém jsme byli v prváku na gymplu na lyžáku a kde jsme potají nakupovali lahváče od správce chaty. Ty okolní svahy mi připadají o mnoho menší než tehdy. Ranní mlhu střídá slunko deroucí se přes mraky. Na konci obce se červená značka stáčí doleva a následuje první mírné stoupání. Povrch sněhu je zatím pěkně zletovaťalý a tak se naštěstí pod tíhou batohu nebořím. Následuje asi dvousetmetrový strmý úsek k Císařské boudě, která je křižovatkou červené a zelené značky, a tak zahřátý z nasazeného tempa sundávám bundu.

U Císařské boudy si dávám k svačině banán dřív než se mi z něj v batohu udělá protlak. Po chvíli kolem mě projíždí běžkařský pár, cca čtyřicátníci, a zdraví mě hlasitým AHOJ! Překvapeně ze sebe vysoukám pozdrav a přemýšlím, kdo to je. Pak mi dochází, že to je zřejmě stejnej zvyk jako u vodáků nebo cyklistů, takže jsem za nejspíš za trotla z města, co neví.

Vydávám se po rovince směrem k chatě Paprsek, která představuje poslední známku civilizace. Tam se ještě můžu otočit zpět do Ramzové nebo sejít po žluté do Branné a vlakem se zbaběle vrátit do tepla domova. Původně jsem si myslel, že budu u Paprsku kolem desáté, nyní je už čtvrt na jedenáct a ještě dva kilometry zbývají, takže z časových důvodů se asi nezajdu zahřát na polívku. Sníh už pod náporem slunka měkne a začínám se lehce bořit, což na jedné straně ztěžuje chůzi, na druhé straně je to pro chodila a kolena lepší varianta než asfalt, po kterém se zde chodí v létě.

Jsem na Paprsku. Halekající davy na parkovišti se mi moc nelíbí, navíc mám časový skluz, takže po krátké přestávce se rozhoduji pokračovat v trase na Králický Sněžník. Sníh je ale čím dál měkčí a já začínám snít o sněžnicích, které by se tak hodily. Procházím pustou lesní cestou, koukám po okolí a představuji si, jak bych tam či onde asi stavěl stan. No, nějak to půjde. Mám před sebou ale ještě necelých 6 hodin pochodu a přibližně 20 km. Moje tempo ale není kvůli sněhu zrovna optimální a já začínám mít první pochybnosti, jestli stihnu do stmívání dorazit na Sněžník. No co, tak prostě někde rozdělám stan a zítra dojdu zbytek.

Po pár minutách bezmyšlenkovité chůze slyším za sebou šustění sněhu – další běžkařský pár. Paní se při předjíždění usmívá, načež pak vidím v dálce jak se na mě oba dívají, něco si říkají a smějí se. Uvědomuju si, že jsem širokodaleko jedinej exot s velkým batohem, co se vydal místo běžek na pěší túru a ještě k tomu s karimatkou, takže je jasný co mám asi za lubem. Ale přesně to mě baví – dělat věci, který druhým připadají nepochopitelný a směšný. Baví mě neohlížet se na to, co se dělá a co by se dělat mělo. Užívám si nyní ten neskutečnej pocit svobody, že jen na mě záleží, proč tu jsem a kam směřuju.

Postupně sestupuju až k Medvědí boudě, kde rozcestník ukazuje ke Sněžníku 18 kilometrů. Uff, doufal jsem, že už jen tak čtrnáct – patnáct, jenže náročný terén zkresluje vzdálenosti. Vydávám se po směru červené šipky a vytahuluji teleskopické turistické hůlky, aby se mi na cestě lépe dařilo vyhledávat zpevněnou krustu sněhu. Po nějakém čase si zjišťuju, že kolem cesty nevidím červenou značku, ale říkám si, že se nedalo nikam jinam odbočit a jdu určitě dobře.

Následně přichází prudké asi kilometr dlouhé solidní stoupání, které mě taky solidně vyčerpává. Dostávám se na rovinku s rozcestníkem a skupinkou běžkařů. Dávám si pauzu, shazuju bundu a nasazuju sluneční brýle. Vidím přijíždět onen první běžkařský pár, který mě zdravil u Císařské boudy. Dávám se s chlápkem do řeči, vysvětluju kam jdu a že plánuju stanovat, načež od něj zjišťuju, že se nacházím pod Polskou horou, pár set metrů od hranic, červená značka u Medvědí boudy zatáčí doleva a já tak toto prudké stoupání absolvoval zbytečně. Tyvole, tak Sněžník dnes fakt nedám. (Čistě teoreticky bych mohl ještě vystoupat pár set metrů a jít po zelené značce táhnoucí se podél státní hranice, jenže riskovat metrové závěje nehodlám.)

Vracím se zpět a cestu dolů si užívám lehkým poklusem. U Medvědí boudy vidím, že jsem skutečně přešel zřetelnou odbočku doleva, což nechápu, jak se mohlo stát, asi jsem byl v deliriu nebo co. Vydávám se teda po červené a nyní si už pečlivě hlídám, abych zase jak dement nezabloudil. Zpevněná lesná cesta se po čtvrt hodině mění v úzkou lesní cestičku po vrstevnici svahu. Sníh je extrémně měkký, i na běžkách bych zde měl problém. Frustrující dva kilometry jdu něco přes hodinu a začínám mít dnešního vejletu plný zuby, přitom dobře vím, že na Sněžník je to ještě kur..sky daleko. Jó, od stolu se ty cesty plánujou tak krásně!

O tři čtvrtě na dvě přicházím k rozcestí Zhořelá a vidím ceduli: RAMZOVÁ 12 KM, KRÁLICKÝ SNĚŽNÍK 13 KM. Zbývají mi tedy cca 2,5 hodiny chůze než bych měl hledat místo pro stanování a jsem v necelé půlce plánované trasy, skvělý. Přitom Sněžník je na dohled a vzdušnou čarou jen několik málo kilometrů, jenže turistická trasa obchází zleva celý masiv podél státní hranice a švihnout si to napřímo mimo trasu se nedá. Nyní už zvažuju, jestli má vůbec cenu na Sněžník zítra pokračovat, jelikož jsem s takovým časovým skluzem nepočítal. Ubývá mi pitná voda a do cílové Dolní Moravy bych se druhý den taky mohl dostat až pozdě odpoledne, takže by se mi vejlet mohl nedobrovolně protáhnout na tři dny.

Fotím si nějaká ta panoramata a pokračuji nyní už opět po zpevněné lesní cestě k úpatí Kunčické hory s cílem dojít alespoň do Kladského sedla, respektive do Kladské brány. Tam vede silnice z Polska směrem do Starého města, kam bych zítra došel na vlak. Po dlouhé době potkávám lidi – dva těžaře v lese, kteří zrovna nakládají klády na návěs a tak mi probleskne hlavou, že určitě pojedou do Starého města a mohl bych je stopnout. Nakonec se dostávám až k samotné silnici u Kladského sedla, dávám si pauzu a láduju do sebe nějaké ty kilojouly. Během dvacetiminutové přestávky zde projela pouhá dvě auta a to ještě obě do Polska.

Zapaluju si cígo na zahřátí a uvědomuju si, jaká je zima, když se nepohybuji. Představuji si, jak v noci půjde teplota dolů a já budu zmrzat ve stanu. Přichází nejtěžší zkouška vejletu a v hlavě se mi uvrtává myšlenka, že ještě dnes dojdu třeba i za tmy do Starého města (cca 8 km) a buď pojede nějaký vlak směrem na Olomouc a nebo se tam prostě někde ubytuju. Představa stanování v lese „mimo civilizaci“ na mě začíná depresivně dopadat.

Bojuju sám se sebou. Tuhle situaci dobře znám a v životě jsem už několikrát takto couvl, když došlo na lámání chleba. Možná absurdní dilema, nikdo mě přece nenutil jít stanovat a ještě před pár hodinami jsem byl na sebe co by nezávislýho svobodomilce tak pyšnej, že? Svoboda, woe! Ale o to právě jde. Nechci něco dokazovat druhým, chci sám sebe překonat. Chci překonat svoje strachy a pohodlnost. Když nedokážu dnes přečkat pod stanem jednu jedinou podělanou noc, jak jsem si naplánoval, před čím asi uhnu příště? Před kolika životními výzvami zbaběle uteču, protože nebudu ochotnej podstoupit trochu strachu a nepohodlí?

Dokouřil jsem cígo a vydal se po silnici dolů směrem ke Starému městu.

Pokračování příště…