Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jak jsem šel stanovat na Králický Sněžník IV

27. 02. 2015 15:16:19
Vydávám se po silnici směrem ke Starému Městu, pochybující, jestli mi to stanování stojí za to a co tady vlastně dělám. Koukám na mobil a už od dopoledne nemám žádný signál, což na happy náladě taky nepřidává. Říkám si nakonec, že ještě půjdu tak hodinu a zkusím případně stopovat auta jedoucí z Polska. No a pokud se nezadaří, jakože asi ne, někde prostě ten stan rozdělám.

Žádná auta z Polska opravdu nejezdí. Jediná dodávka se zničehonic vynořila ze zatáčky a než jsem se z letargie přiměl k nějaké aktivitě, už mě dávno předjela. V tom ale vidím u odbočky do lesa náklaďák a dva chlapy pohybující se kolem pokácených kmenů. Ti určitě patří k těm těžarům v lese, za chvíli budou určitě končit a mohli by mě vzít, říkám si. Šinu si to teda přímo k nim, přičemž vidím, jak v nich vzbudila moje blížící se maličkou lehkou nervozitu. Jeden z chlapů se otáčí zády a odchází za náklaďák. Druhý zabodává pohled do nějakých lejster.

„Dobrý den, můžu se na něco zeptat?“ Mlčení.
„Vy určitě pojedete do Starého Města, že...?“„Máme tu ještě nějakou práci,“ zamumlal chlápek aniž by odtrhl oči od papírů v ruce.
„Rozumím, no já jen myslel, jestli byste mě potom náhodou nemohli vzít...“ Bez reakce.
„Tak nic, nashle,“ ukončil jsem pokus o rozhovor a pokračoval v cestě.

Nevím jestli to odměřené chování mám přisuzovat pracovnímu vytížení, osobní povaze těch dvou týpků, nějaké obecné mentalitě lidí tady v pohraničí nebo... ehm, že by kradli to připravené dřevo a já je u toho vyrušil? Raději nad tím dál nepřemýšlím, ale ta poslední možnost mi dává největší smysl. Zvlášť když o deset minut později kolem mě prosviští náklaďák.

Pokračuji v cestě a už začínám z tvrdého asfaltu trochu cítit chodidla. Auta na stop nikde. Psychicky se srovnávám s tím, že někde tady budu stanovat a hledám už jen vhodné místo. Okolí místo nepřívětivého lesního porostu postupně střídají zasněžené louky s výhledem na oblohu a pomalu se mi vrací optimismus ohledně stanování :-) Po vratkém dřevěném mostku překonávám potok tekoucí podél silnice a a v hlubokém sněhu se dostávám na místo svého posledního nočního odpočinku. Od silnice je oddělené křovím, takže nebude stan tolik na očích, jediné co mi trochu zvedá hladinku adrenalinu jsou stopy ve sněhu v okolí. Zřejmě to tu slouží jako transjesenická magistrála pro divoká prasata.

Nejprve si vyhrabávám mělký, ale aspoň nějaký, čtvercový zákop. Při stavění stanu se snažím dávat bacha, abych si dovnitř nenaházel sníh, ale 100% se mi to nedaří. Kotvící šnůry nakonec ani nevytahuji, tady v údolí nevypadá, že by mělo v noci foukat. Po krátkém zabydlení a cigárku s výhledem na nebe vytahuji 250ml plynovou kartuši a vařím si vodu na čaj. Zjišťuju ale, že už mi zbývá málo vody a tak do zásoby rozpouštím v ušusu okolní sníh, abych se měl v noci čeho napít. Sníh vypadá čistě, nechávám ho projít varem, ale stejně nemám úplně dobrý pocit z „olejového“ filmu na hladině a zvláštní chuti. Preventivně si beru Endiaron, hnačku uprotřed mrazivé noci bych tu nerad absolvoval ;-)

Při usrkávání čaje slyším dětský křik a tak vykouknu ze stanu směrem k silnici, po které si vykračuje postarší paní s kočárkem, dítětem předškolního věku a čoklem. Nebýt jeho hysterického štěkotu, zřejmě by si stanu ani nevšimla. Vylezl jsem ze stanu a s úsměvem jsem zamával, jako že nejsem žádnej nebezpečnej uprchlík nebo tak něco, ale stejně si musela myslet, že jsem magor. Což vlastně jsem, hehe. Uklidňuju se, že pokud se tu dvacet minut před západem slunce prochází paní s kočárkem, musí tu být blízko nějaká civilizace.

Slunce pomalu zapadá, dopíjím čaj a naposledy venku vyprazdňuju močovej měchýř. Oklepávám boty a schovávám je do igelitu dovnitř do stanu, aby mi přes noc tolik nezmrzly. Zapínám tropiko i vnitřní stan a ulehám do spacáku. Na hlavu si dávám zimní čepici, kterou normálně nenosím, kolem krku palestinu a na nohy dvoje suché ponožky. Tak a co teď? Pouštím si v mobilu audioknihu Škvár od Charlese Bukowského, u které ale usínám a tak mobil raději vypínám a jdu na kutě.

Probouzím se, cítím lehce zimu a venku je tma jako v pytli. Odhaduju, že už by mohlo být po půlnoci, ale mobil ukazuje teprve osm hodin večer. Tohoto jsem se přesně obával, že nebudu moci usnout a nekonečná noc se strašně povleče. Hledám vhodnou polohu ke spánku, při které mi bude nejméně zima a zkouším znovu usnout, ale po hodině se opět probouzím. Necítím tři prsty na levé ruce a zmatený chytám lehkou hysterii, po chvilce mi ale dochází, že to je jen obyčejné přeležení z té krkolomné pozice. Sucho v puse zaháním hnusnu vodou ze sněhu. Občas nehnutě ležím a soustředím se na zvuky venku. Uvědomuju si ale, že přes čepici, kapuci od bundy a spacák nic moc vlastně neslyším, takže i kdyby mi kolem stanu pochodovalo stádo prasat nebo úřadovala Blair Witch, asi bych to ignoroval :-) Znovu zkouším usnout, ale jde to ztuha.

Takto střídavě spím a převaluji se až do tří hodin ráno, kdy se mi konečně podaří zabrat a spím až do svítání. Teda o svítání nemůže být řeč, kolem stanu je mlha s viditelností 15-20 metrů. Mám ale radost, že už je ráno a mrazivá nekonečná noc za mnou. Cítím se sice nevyspalej, ale to už holt doženu doma. Vařím si čaj, dojídám čokoládu a krátce před osmou jsem již sbalený a vyrážím na cestu. Z protějšího svahu slyším kvičení a tak jsem rád, že mizím.

Asi po kilometru procházím vesničkou Nová Seninka, takže jsem skutečně moc mimo civilizaci nestanoval. Koukám se na zastávce na jízdní řád, ale autobus jede až za dvě hodiny. Nevadí, nasazuji si sluchátka, pouštím uklidňující hlas Zuzany Navarové a kráčím pohodovým tempem po silnici do cca 5km vzdáleného Starého Města.

Tam na nádraží zjišťuju, že vlak do Hanušovic zrovna nejede, takže pojedu oním autobusem, kterým jsem mohl jet ze Seninky... ale proč mrznout čekáním, když má člověk nohy, že. Mám necelou hodinu čas, tak si jdu do obchodu koupit vodu a usedám v nedaleké hospodě k smažáku s hranolkama a točenýmu Šeráku. Místní štamgasty ohromuju historkou, jak jsem měl namířeno stanovat na Sněžník. Při placení mi dochází, že jsem vlastně v takové „díře u Hanušovic“, ale nikdo tu nemluví tou směšnou řečí, o kterou se pokoušeli herci Dejvického divadla...

Přijíždíme autobusem do Hanušovic a zjišťuju, že mi za necelých 15 minut jede rychlík do Olomouce. Paráda. Expedici ukončuji slavnostně cigaretou u zaplivaného nádražního popelníku. Jsem nevyspalej, lehce promrzlej, ale spokojenej. Úspěšně jsem zvládl zimní sólo stanovačku, i když ne zrovna na Králickém Sněžníku. Taky to byla ve výsledku spíš reálná nutnost a kdyby mi někdo včera odpoledne při stopu zastavil, asi bych se na stanování rád vykašlal. Ale není to už jedno? Stanoval jsem? Stanoval. Důležitý je, že jsem si na vlastní kůžu ověřil, že to jde a žádný trauma si neodnáším. A jak říká Bukowski:Svět patří těm, co se neposerou. Doslova.

Autor: Jakub Hájek | pátek 27.2.2015 15:16 | karma článku: 15.15 | přečteno: 928x

Další články blogera

Jakub Hájek

Vekslák z krněnskýho autobusáku

Pozor, následující text vykazuje známky sluníčkovosti. Čtěte jen na vlastní nebezpečí! Známe se už několik let, prakticky mě doprovází studiem na vysoké škole. No, známe... já znám jeho, on mě evidentně ne.

10.10.2015 v 17:19 | Karma článku: 32.92 | Přečteno: 5181 | Diskuse

Jakub Hájek

3 hlavní důvody, proč mě baví autostop

Letos jsem se vydal už po druhé na dvoutýdenní trip autostopem po Balkánu a po cestě jsem si postupně uvědomoval, co mi tento způsob dopravy dává a jaký má na mě vliv.

12.9.2015 v 17:22 | Karma článku: 8.69 | Přečteno: 368 | Diskuse

Jakub Hájek

Hloupost a strach není omluva pro agresi

Strašák imigrace obchází Evropou a společnost se radikalizuje. Začíná se pomalu stávat akceptovanou normou na sociálních sítích posílat imigranty do koncentráků a "vlastizrádcům" na demonstracích vyhrožovat šibenicemi.

3.7.2015 v 20:05 | Karma článku: 27.27 | Přečteno: 4104 | Diskuse

Jakub Hájek

Sluníčkové holky v Balúčistánu aneb I malé dějiny píší vítězové

Je večer 28. října 2014 a ve Vladislavském sále sedí mezi jinými osobnostmi známý cestovatel Miroslav Zikmund. Prezident Miloš Zeman se mu totiž rozhodl udělit státní vyznamenání – Řád Tomáše Gariggua Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj humanity. O pět měsíců později se Miloš Zeman vyjádří na adresu čerstvě propuštěných českých turistek po dvouletém zajetí, že se dopustily hlouposti a způsobily starost všem okolo.

30.3.2015 v 22:00 | Karma článku: 24.91 | Přečteno: 2047 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Zdeněk Šindlauer

Zde odložte inteligenci

Takovýhle klikací chlíveček by mohl vyskočit na monitoru vždy, když vstoupím na nějaký pravodajský web. Zatím odsouhlasuju jen nějaké cookies, které na mne prásknou, že myš držím jako prase kost a mám trenky kapsičkou dopředu.

25.6.2017 v 7:35 | Karma článku: 13.94 | Přečteno: 246 | Diskuse

Libuse Palkova

Svlékněte se prosím

Tuto větu zřejmě nebudeme slýchat jen v ordinaci lékaře, který se nás chystá vyšetřit, ale i před přijímací komisí, u které se budeme ucházet o nové místo

25.6.2017 v 7:05 | Karma článku: 11.82 | Přečteno: 435 | Diskuse

Helena Vlachová

Jako rukojmí

Mám pocit, že jsem se stala rukojmím. Rukojmím některých politiků, kteří se neumí chovat a na veřejnosti se prezentují jako hulváti

25.6.2017 v 6:53 | Karma článku: 12.42 | Přečteno: 168 | Diskuse

Jana Slaninová

Šťavnatá sobota: kácení v lese a vařená kočička

Sobota ve znamení motorové pily a kosy. Taky Smart, který zjistil, že není terénní SUV. Manžel s rozdrápanýma rukama, žena s hlínou pod nehty, vodáci asi ve sto lodích. Ploučnice je někdy jak Václavák v podvečer.

24.6.2017 v 22:32 | Karma článku: 10.99 | Přečteno: 240 | Diskuse

Jan Tichý

Chata mne na stará kolena vyučí

Sic má kolena nejsou tak stará, vyučovat se nechávám už jen životem. Dle hesla: „neuč se, život tě naučí“. V mládí (to se tenkrát nosilo) jsem se učil, a protože na učňák jsem byl moc „chytrý“, vrhl jsem se na gympl a na vysokou.

24.6.2017 v 20:05 | Karma článku: 12.52 | Přečteno: 333 | Diskuse
Počet článků 92 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1577

Jsem pětadvacetiletý absolvent korporátní krysařiny na Masarykově univerzitě, webový tvůrce na volné noze, infantilní rebel s uměleckými ambicemi. Jsem Ryba a často plavu proti proudu.

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.