- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Celá kauza okolo unesených turistek je umocňována od samého jejího počátku neuvěřitelnou mírou hulvátství a malosti. „Hanka a Tonča“ jsou přece naivní sluníčkový holky, multikulti krávy, co se nerozvážně a nepřipraveně vydaly do světa. Jako by snad nebylo každému jasné, že na íránsko-pákistánských hranicích na cestě do Indie nečeká cestovatele nic jiného než únos. Blbky, co v dané oblasti neměly co pohledávat a nyní by si měly do konce života sypat popel na hlavu.
Zatímco třeba takový Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund, to jsou kabrňáci – hrdinové, dobrodruzi. Smekáme klobouky před těmito cestovatelskými legendami, udílíme státní vyznamenání za zásluhy. Koho dnes zajímá, že Jirka s Mirčou riskovali na svých cestách mnohem víc než Hanka s Tončou? Koho dnes třeba zajímá, že projížděli s Tatrou na revers Nubíjskou poušťí jako první osobní vůz bez doprovodu? Nezodpovědnost mladých floutků nebo obdivuhodné hrdinství? Přitom riziko, že v roce 1947 vybavení kompasem zahynou uprostřed pouště o rozloze 400 000 km2 bylo mnohem větší než že vás dnes v Balúčistánu unesou.
Jenže Hanzelka se Zikmundem nezahynuli, nikdo je neunesl a z nebezpečných cest do ne úplně známých oblastí bez dnešní informovanosti zbyly pěkné knihy, fotografie a filmy. Proto je třeba vzdát holt hold těmto pánům, zatímco na sluníčkových holkách, co si dovolily opustit plotnu, vyjely dál než na Mácháč, si pěkně zchladíme žáhu. Protože měly smůlu a byly v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. Protože i ty malé každodenní dějiny píší vítězové. Protože jak váleční reportéři vědí – hranice mezi být považován za hrdinu nebo za idiota na straně druhé je velmi tenká.
Další články autora |
Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!