Pozor, následující text vykazuje známky sluníčkovosti. Čtěte jen na vlastní nebezpečí! Známe se už několik let, prakticky mě doprovází studiem na vysoké škole. No, známe… já znám jeho, on mě evidentně ne.
Mám na mysli mladého kluka mého věku, jen o něco snědšího a drzejšího. Poprvé ke mě přistoupil na krněnským autobusáku před pár lety, když jsem čekal na spoj do Olomouce a četl si Respekt (všimli jste si toho rafinovanýho intošskýho mimoděkismu?) Začal konverzaci nenápadně, co jako v Krně kámo dělám kámo a tak. Tušil jsem z té přemíry zájmu nějakou levárnu, ale moje sluníčkové já se zamračilo, jakými že předsudky se to nechávám ovládat.
Tak jsem s ním v dobré víře kecal kámo o životě kámo až z něj nakonec vypadlo, že má u sebe jen samý eura. Směnárna na autobusáku je prý zavřená a potřeboval by směnit jedno euro, aby měl na lístek domů. Tahle báchorka mi byla samosebou dost podezřelá, ale říkal jsem si, že maximálně přijdu o pár kaček. Dal jsem mu teda drobný a on hned, že vlastně nemá euro, ale jen dvoueurovou minci, tak jsem po chvíli naléhání přisypal další drobáky. „Díky kámo díky, já si teď jen skočím za roh, mám to tam schovaný, snad mi věříš kámo, ne?“ Protože jsem neměl náladu se s ním hádat,nechal jsem ho odejít, i když mi bylo jasný, že se nevrátí a eura nikdy neuvidím. Nevrátil. Naštvanej jsem byl, to jo. Ne ani tak na něj jako spíš na sebe, že jsem důvěřivej idiot. Vypustil jsem to ale brzo z hlavy.
Po asi třech měsících se situace opakovala a když začal tu svou eurovou etudu, přerušil jsem ho a zeptal se, jestli si mě nepamatuje. Prej ne. Tak jsem mu popsal jak mě nedávno podělal a že mi ty kačky sice jsou už ukradený, ale ať tohle divadlo laskavě zkouší na někoho jinýho. Začal řvát, jestli jako chci říct, že je zloděj.
„Ne kámo, jen jsi mi nedal ty domluvený eura kámo, říkej si tomu jak chceš,“ přičemž odešel za hlasitýho nadávání. Nekecám, ale podobná scéna se opakovala během následujících dvou let ještě asi tak třikrát, jednou s obměnou, kdy místo eur nabízel trávu. Já rezignoval na nějaký vysvětlování, zřejmě si mě fakt nepamatoval a prostě jsem ho ignoroval. Vždycky mě ale tohle setkání zase trochu naštvalo, že to zkouší znova a znova.
Tento týden jsem opět čekal na bus na krněnským autobusáku a koho to nevidím? Starej známej vekslák. Měl jsem ale dobrou náladu a tak jsem ho tu etudu nechal přehrát znovu a omlouval se, že fakt nemám drobný. Když po chvíli pochopil, že jsem marnej a že žádný prachy nedostane, skoro až přátelsky jsme se rozloučili a já mu popřál ať ty eura někde šťastně rozmění a dostane se v pořádku domů.
A pointa? Sluníčko mě osvítilo a v duši se mi vyklenula duha, pod kterou poskakovalo stádo růžových jednorožců. Měl jsem po tomto setkání ještě lepší náladu a ten kluk mě najednou přestal štvát. Uvědomil jsem si, že o něj tu vlastně vůbec nejde, to jen já jsem se při těch setkání zbytečně vytáčel. Pokud nechci žít v permanentní nasranosti, musím se přece naučit milovat svět, do nějž patří i tihlencti drobný podvodníčci.
A vlastně nejen oni.
