Uklízečka vyhodila sušenky, a definovala tak hranice umění

Zpravodajské servery včera obletěla úsměvná zpráva o italské uklízečce, která omylem vyhodila do smetí část „umělecké“ instalace jako například rozdrobené sušenky, a způsobila tak škodu kolem 10 tisíc eur. Je možné, že jde o pouhou marketingovou mystifikaci, ale to je koneckonců jedno. Ta historka totiž ukazuje, kde alespoň pro mě leží hranice umění

Nemám nic apriori vůči modernímu umění a nejsem zastydlý staromilec, ale pro mě rozdrobené sušenky prostě nepředstavují umění. Ne proto, že bych v takovém díle odmítal hledat těžko nalezitelný význam (věřím tomu, že autor i ty rozsypané sušenky vytvořil s nějakým záměrem), nýbrž proto, že skutečné umělecké dílo promlouvá samo o sobě a nepotřebuje prostor galerie, aby se stalo uměleckým. Nepotřebuje mít na sobě cedulku UMĚNÍ, aby jej uklízečka omylem nevyhodila do smetí.

Netvrdím, že umění musí být pro každého pochopitelné. Musí být ovšem rozpoznatelné, a to i běžným člověkem bez studia dějin či teorie umění a přehledem v současných trendech. Navíc pochybuji, že i vzdělaný profesor by dokázal poznat uměleckou hodnotu instalace rozdrobených sušenek, kdyby se místo galerie ocitla na ulici vedle zaplivané trafiky. Kdyby ovšem vedle stejné trafiky ležely obrazy dejme tomu Caravaggiovy úrovně, i ten nejprostší člověk by chápal, že vidí něco (mírně řečeno) nenahodilého.

Ale nemusí se jednat nutně o klasiku, i abstraktní umění může promlouvat samo za sebe. Mělo by ale na daném díle být patrné, že ho někdo stvořil a nejedná se o nezamýšlené barevné fleky. Tady podle mého názoru vede hranice umění.

Bohužel, to co se dnes prezentuje jako moderní umění, z velké části postrádá právě tu přirozenou uměleckost. Mantrou je kontext a koncept. Kontext je právě ona berlička, která dává libovolné banalitě nálepku uměleckosti. Stačí rozsypat sušenky ve výstavní místnosti galerie moderního umění a voilà – umění! Doma byste stejné sušenky snědli nebo vyhodili do koše jako italská uklízečka, ale v galerii to je umění? Tak na to já nehraju.

S tím souvisí pojem koncept. Když to slovo slyším, zvedá se mi tlak. Vždy se mi totiž vybaví uhlazení pozéři, co si v galerii navzájem obdivují nejnovější zvratky (doslova). Nejde často ani náznakem o dosažení určitého řemeslné úrovně, jde o koncept! Řemeslo je totiž kýč pro burany, zatímco svazák konceptualismu chrlí své nekonečné série zvratků obarvených potravinářskými barvivy. Tito svazáci si navíc zřejmě myslí, že jdou svým přístupem proti mainstreamu, ve skutečnosti však jsou jeho součástí a dělají právě to, co se od nich očekává. Caravaggio sice namaloval své nejlepší obrazy na zakázku, ovšem kromě vlastního konceptu mistrovsky ovládal řemeslo malby.

Koncept a řemeslo musejí být v určité rovnováze. Dokonale zvládnuté řemeslo bez konceptu může být dechberoucí podívaná, ale umění to není. Dokonale vystavěný koncept bez řemesla je… konceptuální „umění“. Právě ale až spojením těchto dvou složek vzniká podle mého názoru skutečné umění. Umění přemýšlet a tvořit současně – málokdo umí obé na mistrovské úrovni.

Představte si takového spisovatele-konceptualistu, který by ignoroval řemeslnou stránku tvorby při psaní románu a snažil se svůj koncept vyjádřit pomocí náhodně generovaných slov. Kolegové konceptualisté ho budou plácat po ramenou, jakej to je super román, ty rafinovaný odkazy a hlavně, hlavně ten geniální koncept přece! Jen drtivá většina lidí si toho moc nepočte. Ale koho to vlastně zajímá. Řemeslo je přece kýč a psát pro čtenáře přežitek.