Jak jsem šel stanovat na Králický Sněžník IV

27. 02. 2015 15:16:19
Vydávám se po silnici směrem ke Starému Městu, pochybující, jestli mi to stanování stojí za to a co tady vlastně dělám. Koukám na mobil a už od dopoledne nemám žádný signál, což na happy náladě taky nepřidává. Říkám si nakonec, že ještě půjdu tak hodinu a zkusím případně stopovat auta jedoucí z Polska. No a pokud se nezadaří, jakože asi ne, někde prostě ten stan rozdělám.

Žádná auta z Polska opravdu nejezdí. Jediná dodávka se zničehonic vynořila ze zatáčky a než jsem se z letargie přiměl k nějaké aktivitě, už mě dávno předjela. V tom ale vidím u odbočky do lesa náklaďák a dva chlapy pohybující se kolem pokácených kmenů. Ti určitě patří k těm těžarům v lese, za chvíli budou určitě končit a mohli by mě vzít, říkám si. Šinu si to teda přímo k nim, přičemž vidím, jak v nich vzbudila moje blížící se maličkou lehkou nervozitu. Jeden z chlapů se otáčí zády a odchází za náklaďák. Druhý zabodává pohled do nějakých lejster.

„Dobrý den, můžu se na něco zeptat?“ Mlčení.
„Vy určitě pojedete do Starého Města, že...?“„Máme tu ještě nějakou práci,“ zamumlal chlápek aniž by odtrhl oči od papírů v ruce.
„Rozumím, no já jen myslel, jestli byste mě potom náhodou nemohli vzít...“ Bez reakce.
„Tak nic, nashle,“ ukončil jsem pokus o rozhovor a pokračoval v cestě.

Nevím jestli to odměřené chování mám přisuzovat pracovnímu vytížení, osobní povaze těch dvou týpků, nějaké obecné mentalitě lidí tady v pohraničí nebo... ehm, že by kradli to připravené dřevo a já je u toho vyrušil? Raději nad tím dál nepřemýšlím, ale ta poslední možnost mi dává největší smysl. Zvlášť když o deset minut později kolem mě prosviští náklaďák.

Pokračuji v cestě a už začínám z tvrdého asfaltu trochu cítit chodidla. Auta na stop nikde. Psychicky se srovnávám s tím, že někde tady budu stanovat a hledám už jen vhodné místo. Okolí místo nepřívětivého lesního porostu postupně střídají zasněžené louky s výhledem na oblohu a pomalu se mi vrací optimismus ohledně stanování :-) Po vratkém dřevěném mostku překonávám potok tekoucí podél silnice a a v hlubokém sněhu se dostávám na místo svého posledního nočního odpočinku. Od silnice je oddělené křovím, takže nebude stan tolik na očích, jediné co mi trochu zvedá hladinku adrenalinu jsou stopy ve sněhu v okolí. Zřejmě to tu slouží jako transjesenická magistrála pro divoká prasata.

Nejprve si vyhrabávám mělký, ale aspoň nějaký, čtvercový zákop. Při stavění stanu se snažím dávat bacha, abych si dovnitř nenaházel sníh, ale 100% se mi to nedaří. Kotvící šnůry nakonec ani nevytahuji, tady v údolí nevypadá, že by mělo v noci foukat. Po krátkém zabydlení a cigárku s výhledem na nebe vytahuji 250ml plynovou kartuši a vařím si vodu na čaj. Zjišťuju ale, že už mi zbývá málo vody a tak do zásoby rozpouštím v ušusu okolní sníh, abych se měl v noci čeho napít. Sníh vypadá čistě, nechávám ho projít varem, ale stejně nemám úplně dobrý pocit z „olejového“ filmu na hladině a zvláštní chuti. Preventivně si beru Endiaron, hnačku uprotřed mrazivé noci bych tu nerad absolvoval ;-)

Při usrkávání čaje slyším dětský křik a tak vykouknu ze stanu směrem k silnici, po které si vykračuje postarší paní s kočárkem, dítětem předškolního věku a čoklem. Nebýt jeho hysterického štěkotu, zřejmě by si stanu ani nevšimla. Vylezl jsem ze stanu a s úsměvem jsem zamával, jako že nejsem žádnej nebezpečnej uprchlík nebo tak něco, ale stejně si musela myslet, že jsem magor. Což vlastně jsem, hehe. Uklidňuju se, že pokud se tu dvacet minut před západem slunce prochází paní s kočárkem, musí tu být blízko nějaká civilizace.

Slunce pomalu zapadá, dopíjím čaj a naposledy venku vyprazdňuju močovej měchýř. Oklepávám boty a schovávám je do igelitu dovnitř do stanu, aby mi přes noc tolik nezmrzly. Zapínám tropiko i vnitřní stan a ulehám do spacáku. Na hlavu si dávám zimní čepici, kterou normálně nenosím, kolem krku palestinu a na nohy dvoje suché ponožky. Tak a co teď? Pouštím si v mobilu audioknihu Škvár od Charlese Bukowského, u které ale usínám a tak mobil raději vypínám a jdu na kutě.

Probouzím se, cítím lehce zimu a venku je tma jako v pytli. Odhaduju, že už by mohlo být po půlnoci, ale mobil ukazuje teprve osm hodin večer. Tohoto jsem se přesně obával, že nebudu moci usnout a nekonečná noc se strašně povleče. Hledám vhodnou polohu ke spánku, při které mi bude nejméně zima a zkouším znovu usnout, ale po hodině se opět probouzím. Necítím tři prsty na levé ruce a zmatený chytám lehkou hysterii, po chvilce mi ale dochází, že to je jen obyčejné přeležení z té krkolomné pozice. Sucho v puse zaháním hnusnu vodou ze sněhu. Občas nehnutě ležím a soustředím se na zvuky venku. Uvědomuju si ale, že přes čepici, kapuci od bundy a spacák nic moc vlastně neslyším, takže i kdyby mi kolem stanu pochodovalo stádo prasat nebo úřadovala Blair Witch, asi bych to ignoroval :-) Znovu zkouším usnout, ale jde to ztuha.

Takto střídavě spím a převaluji se až do tří hodin ráno, kdy se mi konečně podaří zabrat a spím až do svítání. Teda o svítání nemůže být řeč, kolem stanu je mlha s viditelností 15-20 metrů. Mám ale radost, že už je ráno a mrazivá nekonečná noc za mnou. Cítím se sice nevyspalej, ale to už holt doženu doma. Vařím si čaj, dojídám čokoládu a krátce před osmou jsem již sbalený a vyrážím na cestu. Z protějšího svahu slyším kvičení a tak jsem rád, že mizím.

Asi po kilometru procházím vesničkou Nová Seninka, takže jsem skutečně moc mimo civilizaci nestanoval. Koukám se na zastávce na jízdní řád, ale autobus jede až za dvě hodiny. Nevadí, nasazuji si sluchátka, pouštím uklidňující hlas Zuzany Navarové a kráčím pohodovým tempem po silnici do cca 5km vzdáleného Starého Města.

Tam na nádraží zjišťuju, že vlak do Hanušovic zrovna nejede, takže pojedu oním autobusem, kterým jsem mohl jet ze Seninky... ale proč mrznout čekáním, když má člověk nohy, že. Mám necelou hodinu čas, tak si jdu do obchodu koupit vodu a usedám v nedaleké hospodě k smažáku s hranolkama a točenýmu Šeráku. Místní štamgasty ohromuju historkou, jak jsem měl namířeno stanovat na Sněžník. Při placení mi dochází, že jsem vlastně v takové „díře u Hanušovic“, ale nikdo tu nemluví tou směšnou řečí, o kterou se pokoušeli herci Dejvického divadla...

Přijíždíme autobusem do Hanušovic a zjišťuju, že mi za necelých 15 minut jede rychlík do Olomouce. Paráda. Expedici ukončuji slavnostně cigaretou u zaplivaného nádražního popelníku. Jsem nevyspalej, lehce promrzlej, ale spokojenej. Úspěšně jsem zvládl zimní sólo stanovačku, i když ne zrovna na Králickém Sněžníku. Taky to byla ve výsledku spíš reálná nutnost a kdyby mi někdo včera odpoledne při stopu zastavil, asi bych se na stanování rád vykašlal. Ale není to už jedno? Stanoval jsem? Stanoval. Důležitý je, že jsem si na vlastní kůžu ověřil, že to jde a žádný trauma si neodnáším. A jak říká Bukowski:Svět patří těm, co se neposerou. Doslova.

Autor: Jakub Hájek | pátek 27.2.2015 15:16 | karma článku: 17.42 | přečteno: 1108x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 19.99 | Přečteno: 274 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 29 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 23 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.11 | Přečteno: 286 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.55 | Přečteno: 501 | Diskuse
Počet článků 93 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1600

Jsem pětadvacetiletý absolvent korporátní krysařiny na Masarykově univerzitě, webový tvůrce na volné noze, infantilní rebel s uměleckými ambicemi. Jsem Ryba a často plavu proti proudu.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...