Jelikož se zajímám o politiku a o politickou filosofii vůbec, dlouho mě štvalo, že neexistuje (respektive jsem já nenašel) takový způsob dělení politických ideologií a směrů, který by byl dostatečně obecný, ale přitom nezavádějící. Zásadní problém mě známých politických kompasů je ten, že vždy vychází z tradičního pravo-levého politického dělení.
Jenže to jsou pojmy velice vágní a jejich význam je proměnlivý nejen v čase (Velká francouzská revoluce vs současnost), ale i místně (USA vs Evropa), což lze dobře ilustrovat třeba na pojmu liberalismus. Zatímco liberální myšlenky byly v době francouzské revoluce spjaty s třetím stavem a tedy levicí, dnes je (klasický) liberalismus spojován s pravicí (typickým českým představitelem klasického liberalismu je Václav Klaus). Ovšem v USA se myslí pod liberalismem ty politické ideály, které bychom u nás považovali za sociálně-demokratické a tudíž levicové.
Usoudil jsem proto, že má-li mít politicé dělení smysl, je třeba opustit pravo-levé rozdělení a najít nové dělící kritérium. Jaké to ale má být? Ekonomická svoboda? Osobní svoboda? Míra přerozdělení?
Politická osa
Nejdříve je třeba si vyjasnit, co je vůbec cílem politiky. Podle mého názoru je to uplatnění veřejné moci jako nástroje k řešení společenských záležitostí. Pro veřejnou moc je přitom charakteristické, že je založena na nedobrovolnosti – občané se musí podřídit zákonům, vyhláškám a nařízením, jinak následuje represe veřejné moci. Politika je proto způsob vlivu založený na nedobrovolnosti a vynutitelnosti.
Nejlepším obecným kritériem hodnotící politické ideologie se tedy mi zdá být samotná míra uplatnění politiky jako takové, respektive veřejné moci. Na takovéto ose je jedním extrémem orwellovská totalitní spolčenost, kde veškeré jednání je podřízeno veřejné moci a je potlačena individualita člověka. Ten, kdo rozhoduje není jedinec, ale státní aparát. Druhým extrémem je anarchistická společnost založená výhradně na dobrovolnosti. První extrém jsem se rozhodl nazvat etatismem a druhý extrém voluntaryismem. Mohli bychom tyto extrémy nazvat třeba i totalitarismem a anarchismem, ale raději volím ideologiky méně zatížené výrazy.
Je ale třeba zdůraznit, že tato politická osa se nezabývá ničím jiným než mírou uplatnění veřejné moci. Nezáleží z jakých pohnutek je ona moc uplatňována, ani zda je „dobrá“ nebo „špatná“. Zelený liberál, konzervativní katolík i sociální demokrat se tak mohou ocitnout v tomtéž bodě politické osy, ačkoliv každý z nich by chtěl regulovat jinou oblast našich životů. Zde vidíme rozdíl oproti klasickému pravo-levému rozdělení, kdy by konzervativní katolík a sociální demokrat zastávali různé pozice.
Společenská osa
Ačkoliv je samotná politická osa dostačující a použitelná sama o sobě, rozhodl jsem se po vzoru původního politického kompasu definovat druhou (společenskou) osu, která ponese zpřesňující informaci o tom, jaké hodnoty člověk zastává. Tedy nezajímá nás už jaké zastává politické postoje, které by chtěl uplatnit skrze veřejnou moc, ale jaké má názory na život, mezilidské vztahy, co považuje za dobré a špatné atd.
Neexistuje samozřejmě jeden jediný úhel pohledu, ale považoval jsem za vhodné zde promítnout postoj k tradičním hodnotám a morálce. A to proto, že postoj k těmto záležitostem bývá spojován přímo s politikou jako takovou (konservatismus) a mým cílem je ukázat kategorický rozdíl mezi politickými a společenskými záležitostmi.
Poznámka: Je třeba si ale přiznat, že pojem „tradiční hodnoty“ je na tom podobně jako pojmy „levice“ a „pravice“ – tušíme sice rámcově co se pod nimi myslí, ale každý máme o nich mírně odlišnou představu. Navíc je bez pochyb, že tradiční hodnoty nejsou objektivně dané, ale jsou přímo odvislé od kulturního kontextu. Vzhledem ale k tomu, že společenská osa je spíše doplňující tu politickou (a ne naopak) můžeme se s tímto vágním označením snad spokojit.
Jedním extrémem na společenské ose je tedy postoj plně respektující tradiční hodnoty. Můžeme si představit katolíka, který prožil celý život s jednou ženou v manželství a spolu vychovali pět děti. Žil počestným životem v duchu katolické morálky, každou neděli chodil do kostela, byl pravdomluvný, nikdy se neodvážil odporovat autoritám a za svou vlast by byl ochoten položit život.
Druhým extrémem by potom mohla být bývalá hippiesačka odmítající jakékoliv tradiční hodnoty, která vystřídala za svůj život desítky sexuálních partnerů se kterými praktikovala BDSM, užívala drogy a nemanželské dítě odložila do dětského domova. Svým blízkým lhala a využívala je jen ke svému prospěchu. Nakonec umřela jako zadlužená alkoholička závislá na automatech. Samozřejmě je nutno brát tyto příklady s rezervou, jsou to spíš takové karikatury, jistě byste vymysleli lepší :-) První extrém jsem se rozhodl nazvat konservatismem a druhý extrém libertinismem.
Spojením politické a společenské osy získáme následující graf. Pro ilustraci jsem do něj zakreslil oblasti, ve kterých se podle mě nachází to, co nazýváme levicí a pravicí. Zatímco v tradičním uvažování jsou tyto pojmy vektory jdoucí proti sobě, v mém grafu jsou to kruhy z části se překrývající.
Konservativní anarchista a volnomyšlenkářský etatista
Jak jsem již napsal, mým cílem při tvoření tohoto politicko-společenského kompasu bylo ukázat kategorický rozdíl mezi politickými a společenskými záležitostmi. Ukázat, že člověk bez ohledu na morální postoje a způsob života může zastávat různé politické postoje.
Konservativní katolík žijící spořádaný život v duchu tradičních hodnot může být etatistou, stejně jako anarchistou. Může volat po povinné náboženské výuce na školách a zákazu homosexuálního styku, stejně tak ale může volat po zrušení institutu manželství v zákoně a zrovnoprávnění s jinými formami soužití mezi lidmi.
Na první pohled může být spojení „konzervativní anarchista“ protimluv, ale pokud ale důsledně oddělíme politické a společenské postoje, začne to dávat smysl. Častější jev je volnomyšlenkář, co žije bohémským životem, ale jak přijde řeč na politiku, nejraději by všechno zreguloval.
