Mám rád filmy, které mohu vidět opakovaně, aniž by se omrzely, a vždy v nich objevím něco nového. Někdy to je i tak, že nějaký film znám z dětství a čím jsem starší, tím víc mu rozumím. Jako děti vnímáte jakž-takž děj, vizuální stránku a utkví vám v paměti určité zásadní okamžiky. Když daný film vidíte později jako dospělí, děj už dávno znáte a víc si všímáte detailů, charakterů postav, určitých symbolů a narážek.
Jedním z takových filmů je Obecná škola. Ten film jsem viděl mnohokrát, minimálně desetkrát. Poprvé snad někdy v šesti letech a v hlavě mi utkvělo několik scén. Jednak to bylo ta scéna, kdy s pomocí hořáku otrhávali chlapcům přimrzlé jazyky ze zábradlí před školou. Potom zabláceného pana Součka (Zdeněk Svěrák), který přijíždí za bouřky z práce na kole s odmontovanými blatníky. A určitě si z té doby pamatuji i představení učitele Hnízda, kdy třískne rukou do tabule.
V té době jsem ani nevnímal, ve které době se děj odehrává, bylo to jakési bezčasí, takže jsem pochopitelně vůbec nechápal nějaké dobové souvislosti. Dlouho poté, kdy jsem film viděl už opakovaně jsem ani nijak nepřemýšlel nad postavou Igora Hnízda – byl to prostě ten přísnej učitel v divným vohozu s kvérem za opaskem, co bil děcka přes dlaně. A už vůbec jsem nepřemýšlel nad postavou pana Součka, byla to prostě vedlejší, nijak důležitá postava, otec hlavního dětského hrdiny. Nic víc.
Včera na Štědrý den jsem se koukl díky Seznamu na Obecnou školu znovu a překvapilo mě, že mě ten film stále baví, i když jsem jej viděl už tolikrát. A všímal jsem si věcí, které jsem dřív přehlížel. Tak například až teď jsem si ve filmu všiml, že to manželka tramvajáka (Ondřej Vetchý), která mu zahejbá s Hnízdem, napíše ze žárlivosti udavačný dopis, na základě kterého bude Hnízdo chvíli popotahován a odvolán ze školy.
Ale hlavně mi došlo, co symbolizuje samotný Hnízdo a pan Souček. Hnízdo se prezentuje před chlapci jako nezlomný hrdina druhé světové války, co bojoval proti fašistům a spolu s fyzickými tresty si vytváří u nich autoritu. Jak ale hoši o panu učiteli doma vypráví neskutečné legendy, začnou vznikat pochybnosti, jestli mohl být současně parašutista, partyzán, vězeň a účastník povstání. Ukáže se taky, že Hnízdo si nevybral problémovou chlapeckou třídu jako další životní výzvu, jak tvrdí, ale prostě proto, že tam byl přeřazen kvůli dřívějšímu obtěžování dívek na jiné školy. Pochybnosti o Hnízdově minulosti nakonec vyvrcholí v hraničním bunkru, kde pan Souček ironicky prohodí, že se až nechce věřit, že by to všechno mohl stihnout. A Hnízdo mu na to odpoví, že chce, aby chlapci měli příklad.
A tak mi včera došlo, že Hnízdo symbolizuje určitý mýtus, legendu. Nezáleží na tom, jestli se nezakládá na pravdě, důležité je, za jakým účelem vznikla. Hnízdo chtěl, aby měli chlapci pozitivní vzor, který by je nějak formoval a tak vytvořil legendu o hrdinovi Hnízdovi. Nevíme, co za války Hnízdo ve skutečnosti dělal, víme ale, že zdaleka ne vše co o sobě tvrdil, byla pravda. Pokud ale chtěl, aby si ti kluci do života odnesli určité hodnoty a ideály, musel se tak trochu „vylepšit“, jinak by si nezískal jejich přízeň.
Není náhoda, že autorem scénáře je Zdeněk Svěrák, který je spoluautorem legendárního Járy Cimrmana. Koho zajímá, že Jára Cimrman nikdy nežil? Je snad málo, že dokázala tato legenda bavit lidi inteligentním humorem v šedivém husákovském socíku? A že Zdeněk Svěrák má pochopení pro smyšlené legendy v zájmu dobra, můžeme najít i v poslední hře divadla České nebe:
KOMENSKÝ: Přátelé, teď se přiznám k něčemu, za co mě možná odsoudíte: mně se ty Rukopisy líbí. Zkoumal jsem je pod lupou a to je vám pěkná práce. Jak obsahem, tak úpravou…
VÁCLAV: Přátelé, my jsme se tu nesešli proto, abychom rozsoudili, jestli ty básničky jsou pravé, nebo nepravé. My máme rozhodnout, jestli ta děvčata patří do nebe, nebo ne.
BABIČKA: Já jsem jenom prostá žena, ale jestli ty dívky lhaly z lásky k národu, já bych jim to neměla za zlé.
KOMENSKÝ: … Ale souhlasil bych s tím, co tady říkala babička Boženy Němcové. Pomohli národu? Pomohli. Já bych je do nebe vzal.
No a pak tu máme pana Součka. Takovej ten malej českej člověk. Když se ho syn Eda ptá, jestli byl za války v odboji jako pan učitel, nemá kloudnou odpověď a manželka (Libuše Šafránková) to zachraňuje tím, že prý za války poslouchal ilegálně rádio. Svou naivitu prokazuje ve svých politických úvahách o tom, jak se Sovětský svaz bude v Československu učit demokracii a jak diktatura nemá u nás místo. Sní o demokratickém socialismu, ale není to vyloženě komunista.
Zkrátka, v porovnání s legendou Igora Hnízdem je pan Souček jen obyčejnej ňouma. Užitečný idiot ve vleku dějin. Zatímco bojovný Hnízdo by jistě v osmatřicátém proti Němcům ve jménu pravdy bojoval, Souček už ve scéně u hraničního bunkru pragmaticky vidí ztráty na životech, které by takový nerovný střet přinesl.
Když chlapci u bunkru najdou nevybuchlý německý Panzerfaust, žadoní, aby ho jejich hrdina Hnízdo odpálil. Ten ho ale možná nikdy neviděl, natož pak odpaloval a tak ze situace vycouvá s tím, že nejlepším řešením v takové situaci je zbraň oznámit u nejbližší vojenské posádky. Určí pana Součka, aby zůstal jako stráž u zbraně a s chlapci se vydá k autobusu. Než ale do něj nastoupí, Souček zakřičí „K zemi!“ a Panzerfaust zkušeně odpálí.
Až včera mi u této scény došlo, že pan Souček symbolizuje naprostý opak Igora Hnízda, takového toho drobného hrdinu „všedního dne“. Nenaparuje se, nechvástá se… mluví za něj činy. Zdánlivý ňouma a obyčejný člověk, který dělá poctivě svou práci a který ve chvíli, kdy jde do tuhého, prokáže více odvahy než rádoby hrdinský partyzán Hnízdo.
Nevím, jestli to tak opravdu Zdeněk Svěrák myslel, ale já cítím, že se někde mezi řádky Obecné školy skrývá poselství, že je potřeba jak Hnízdů, tak Součků. Potřebujeme legendy, kterým můžeme věřit, ale současně potřebujeme ty drobné hrdiny, kteří to odmakají. A jak to vidíte vy? :-)
