O úctě k autoritám

Dnešní společnost není tak hierarchicky uspořádána jako kdysi, přesto se občas tu a tam objeví volání po „úctě k autoritám“. Lépe řečeno se úpadek úcty k autoritám považuje ze příčinu mravního úpadku a vzpomíná se na staré dobré časy, kdy slovo nějaké autority mělo velkou váhu.

Já jsem od narození v tomto dost nekonformní. Pokud cítím, že někdo ode mě očekává nějaké chování jen proto, že on se považuje za jakousi autoritu, vzedme se ve mě odpor a mám tendenci dělat pravý opak. Ano, mám určitý respekt k lidem, kteří oplývají přirozenou autoritou z různých důvodů, paradoxně to ale bývají právě lidé, kteří se necítí být nadřazeni a neočekávají poklonkování.

Co to ve skutečnosti je ona úcta k autoritám? Je to podvědomé přiznání neúcty k lidem, které nepovažujeme za autority. Proč se tolik nemluví o nedostatku úcty k člověku – lhostejno zda bezdomovce, uklízečky, profesora nebo prezidenta? Úcta k autoritám znamená, že dělíme lidi na dvě kategorie – autority zasluhující naši úctu k nim a na zbytek, který nás vlastně ani nezajímá a může nám být lhostejný.

Vzhlížení a přehlížení. Jako by úcta byla nedostatkový statek, který si máme šetřit jen pro vyvolené. Nebo se dokonce cítíme sami nadřazeni a očekáváme od druhých úctu k nám co by autoritě. Tohle vnímání vychází z hierarchického rozdělení nadřízenosti a podřízenosti. Společnost ale není armáda.