Tento článek je takový můj coming out. Už delší dobu toto téma nosím v hlavě, ale dlouho jsem se vyhýbal o něm psát, protože komunismus je takové společenském tabu. Ve „slušné“ společnosti se sluší vůči komunismu pouze vymezovat, hledat v něm prapůvod všeho zla a jakmile se někdo jen pokusí nahlédnout na tento koncept z jiné perspektivy, je okamžitě označen za levičáka. Naštěstí jsem už dospěl do věku, kdy jsou mi termíny jako pravice a levice ukradené a jediným relevantním měřítkem ve vztahu k politice je pro mě míra etatismu.
Nebojte, nehodlám v žádném případě zpochybňovat zlo, které ve 20. století napáchala (a ještě páchá) komunistická totalita na celém světě. Odsoudit ovšem komunismus jako takový kvůli konkrétní politické ideologii, která si jej vetkla do názvu a která jeho ideály zneužila pro legitimizaci násilí, je přinejmenším známka nepoctivého myšlení.
Komunismus není Marx a Engels. Komunismus není třídní boj. Komunismus není znárodňování. Zapomeňte prakticky na vše, co jste o komunismu slyšeli nebo co vám starším ve škole vtloukali do hlavy. To totiž není pravá podstata komunismu, ale jeho konkrétní extremistické pojetí. Marxismus-leninismus. Je to podobné jako kdybychom patriotismus redukovali na politickou ideologii šovinismu. Bylo by snad špatné pociťovat lásku k vlasti, kdyby nacisté uskutečnili svoje zvěrstva pod hlavičkou Patriotistické strany a kdyby nějací pánové v 19. století napsali Patriotistický manifest?
Karel Marx a Friedrich Engels nevymysleli komunismus, pouze jej aplikovali na vlastní ideologii. A co víc, tato ideologie byla od samého počátku etatistická (tedy založená na nedobrovolnosti) a násilná. Právě zde vězí ono zlo, které si většina lidí představí pod pojmem komunismus. Ovšem laciným odsouzením komunismu jako celku nám bude vždy unikat skutečná příčina nebezpečnosti marxleninského komunismu a tím nerozpoznáme potenciální nebezpečnost jiných ideologií stavící na líbivých ideálech. Jinak řečeno – zavrženíhodná byla a je marxisticko-leninská „metoda“ dosažení komunismu, nikoliv komunismus jako takový.
Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb
Komunismus ve své podstatě není žádná politická ideologie, ale jeden z přirozených způsobů sociální interakce (kooperace), ve kterém platí ono známé heslo: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. Na první pohled zní naivně a utopicky, ale ve skutečnosti to každý z běžného života dobře známe. Když si na Vánoce se svou rodinou a přáteli nadělíte dárky, není to snad projev komunismu? Očekává snad matka, že od desetiletého syna dostane tolik co třeba od vydělávajícího manžela? A když připraví štědrovečerní večeři, zkasíruje poté rodinné příslušníky nebo jim vystaví fakturu?
Když děcka po škole hrají fotbal, také neodvádí výkon podle nějaké smluvené odměny (žádná je nečeká), ale snaží se každý z nich vydat v zájmu svého týmu ze sebe to nejlepší. A konečně, co nejrůznější spolky (komunity), kde se setkávají lidé se společným zájmem a často bez nároku na odměnu odvádějí výkony pro jejich spolek? Co desetitisíce dobrovolníků a dárců?
Vždyť i ta „nejpravicovější“ česká strana jako jsou Svobodní funguje víceméně na komunistickém principu. Minimální roční členský příspěvek je stanoven podle schopnosti platit – studenti a senioři platí minimálně 300 Kč, ostatní 1000 Kč. Každý ale samozřejmě může zaplatit více, podle svých možností. Může stranu finančně podpořit i během předvolební kampaně, ale i kdyby zaplatil 100x více než ostatní, nezíská za to o nic větší hlas uvnitř strany. Dobrovolníci rozdávají letáky a pomáhají s kampaněmi. Příznivci strany mají ve vnitrostranických primárkách stejný hlas jako členové, ačkoliv nemají takovou zodpovědnost. I přes nejrůznější názorové rozdíly jde přitom všem o to, aby strana rostla a získala ve volbách co nejvíce hlasů.
Všechny tyto projevy mají jedno společné – jedná se o dary, nikoliv o směnu. Nejedná se tedy ani o barterový obchod. Obdarováváme zkrátka bez nároku na konkrétní protihodnotu v zájmu nějaké komunity. Rodiče nevedou dětem účet, který by jim dali jednou v dospělosti k proplacení. Samozřejmě, mohou očekávat, že jim jejich lásku a péči děti jednou vrátí, ale není to nic vymahatelného. Je to zkrátka dar a i dary se oplácejí.
Chápeme tyto projevy jako přirozené a ony přirozené taky jsou. Co jiného než komunismus fungoval uvnitř pravěké tlupy, kdy muži šli lovit mamuta, ženy se mezitím staraly o děti a udržovaly oheň a poté se všichni společně najedli?
Toto je skutečný komunismus založený na dobrovolnosti a nezatížený politickou ideologií. Komunismus a kapitalismus nejsou v rozporu, nýbrž se vzájemně doplňují. Komunismus funguje dobře uvnitř menších komunit, kde se lidé vzájemně znají, protože je založen primárně na důvěře. Nicméně díky internetu dnes už nejsou tyto komunity limitovány územně a je možné budovat dobrovolné online komunity založené na ekonomice daru napříč celým světem. Právě o to se pokouší například Libor Malý a jeho kolegové se svým projektem HEARTH.net. (Jen pro představu, Libor Malý je zakladatel portálů jako např. Jobs.cz, Prace.cz a v roce 2011 prodal mateřskou firmu LMC s.r.o. za cca jednu miliardu Kč.)
Kapitalismu vděčíme za mnohé
Kapitalismus má oproti komunismu obrovskou výhodu v tom, že může fungovat globálně bez investice do mezilidských vztahů. Jinak řečeno, díky jasně vymezenému majetku a právní odpovědnosti, díky schopnosti kvantitativně ohodnotit práci, díky možnosti relativně přesně kalkulovat budoucí zisk a návratnost investic a díky možnosti obchodovat s kýmkoliv na této planetě jsme dosáhli jako lidstvo neuvěřitelného pokroku. Alespoň co se týká materiální stránky života.
Na druhé straně je nutné vnímat, že tato jeho přednost má i negativní stránku a tou je právě časté „odlidštění“ obchodu. Člověk může vydělávat na utrpení druhých aniž by si to třeba sám uvědomoval, protože transakce nemusejí probíhat přímo, jednotliví účastníci na trhu jsou izolovaní, vztahy bývají složitě provázané a jediným ukazatelem v(ý)hodnosti obchodu bývá cena. Akcionář tabákového koncernu získává pravidelně dividendy, zatímco denně umírají po celém světě stovky jeho zákazníků kvůli své závislosti. Tím akcionářem navíc nemusí být fyzická osoba, ale například penzijní fond. Je proto v rámci kapitalismu často i nemožné domyslet něco jako svou „morální odpovědnost“. Uvnitř komunity by ale právě odpovědnost byla zřejmější, protože i mezilidské vztahy uvnitř komunity by byly zřejmější.
Závěrem bych chtěl říct, že jsem obhájce kapitalismu i komunismu. Oba dva systémy jsou přirozenou součástí lidstva a stejně tak jako je nesmyslné aplikovat komunismus na makroekonomické úrovni (o co se programoví komunisté nesmyslně snaží), bylo by nesmyslné vnucovat lidem kapitalistické vztahy do intimního prostředí komunit založené na vzájemné důvěře a soudržnosti. Přestaňme se ošívat při slově komunismus, ten za nic nemůže. Pokud mermo mocí chceme hledat viníka „komunistického“ teroru v 20. století v teoriích, pak obviňme marxismus-leninismus jako násilnou metodu. Lidé jako je Libor Malý jsou ale důkazem, že i komunismus lze rozvíjet dobrovolnou a mírovou cestou.
