3 hlavní důvody, proč mě baví autostop
On to vlastně není jen způsob dopravy, ale spíš způsob cestování, který vám poskytne jiný druh zážitků než cestování s využitím vlastního prostředku nebo veřejnou dopravou. Pominu teď naprosto finanční aspekt, který činí z autostopu formu cestování dostupnou prakticky komukoliv. Jediné, co potřebujete, je čas.
Schopnost improvizace
Ač se to možná nezdá, míval jsem rád věci pod kontrolou a předem naplánované. Jsem ten typ člověka, co si raději doma napíše seznam věcí, které je potřeba koupit, než abych se musel rozhodovat až v obchodě. Nutnost improvizovat, rozhodovat se v danou chvíli, mě vždycky spíš stresovaly. Autostop je ale snad synonymum pro improvizaci. Jednak přes veškeré vaše plány a očekávání předem nevíte, kam vás další řidič zaveze a už vůbec netušíte, kde budete večer spát.
Když nastoupíte (v zahraničí) k někomu do auta, nevíte zda umí aspoň trochu anglicky a musíte se v komunikaci okamžitě přizpůsobit vašemu řidiči. Když zjistíte, kam dotyčný jede, musíte se umět rozhodnout, kde je pro vás nejlepší místo k zastavení – zdali je lepší se nechat vyhodit už na benzínce před městem nebo na nějaké výpadovce ve městě a pod.
Každé místo, každá beznínka je specifická a musíte se rozhodnout, kam se postavit, jakou destinaci si napsat na ceduli. Je dobré umět vyhodnotit, zdali se vyplatí na místě stát další (půl)hodinu nebo zkusit popojít jinam. Když vám zastaví řidič a nabídne odvoz „jen“ pár (desítek) kilometrů, zvažujete, jestli se vzhledem k výhodnému místu na stopovní nevyplatí počkat na lepší příležitost. To vše učí člověka být mentálně přítomen, zbytečně neplánovat a umět se okamžitě rozhodovat.
Optimismus a víra v dobré konce
To je asi to nejvíc, co mě na autostopu fascinuje – jak se naprosto bezvýchodná situace během okamžiku promění v euforii. Graz se stal letos pro mě hororovým městem, ze kterého jsem se nemohl pohnout dál ke slovinskému Mariboru. Předchozí řidička mě vyhodila na docela dobré výpadovce na okraji města, jenže nikde nebylo místo na zastavení. Bezradnost mojí situace umocňoval fakt, že holky se kterýma jsem cestoval a kvůli rychlejšímu stopu do Bosny jsme se rozdělili, byly už od předchozího dne v chorvatské Makarské.
Nezbývalo mi nic jiného než jít několik kilometrů po dálnici A2, chvílemi za betonovými svodidly, chvílemi vedle svištějících aut a doufat, že narazím aspoň na nějaké odpočívadlo. Ve chvíli největší krize jsem zahlédl v dálce v odstavném pruhu stojící auto a holčinu mávajícím směrem ke mě. Myslel jsem, že má poruchu a když jsem k ní doklusal, zjistil jsem, že zastavila kvůli mě a že jede s babičkou do Mariboru. V té euforii mi bez přehánění tekly slzy po tváři.
Podobné zážitky mám ze severu Černé Hory na hranicích s Bosnou, kde hlavní tah na Sarajevo místy připomíná polňačku zařezanou ve skále a kde navečer už za šera projedou asi tak tři auta během půl hodiny. A vemte jed na to, že právě to třetí auto vás vezme, i kdyby měl řidič-otec kvůli vám přesadit syna do nákladního prostoru obstarožní dodávky. Vedle toho se pak i 1200 km dlouhý stop z Makedonie do Brna jeví jako pouhá příjemná náhoda. Ale to nejlepší na tom všem je, že vy s těmito stopařskými“zázraky“ postupně začnete počítat… začnete věřit, že svízelná situace určitě dobře dopadne jako minule. Přestanete se užírat myšlenkami, že někde zkejsnete a prostě stopujete dál. A taková víra se hodí i do života.
Otevřenost a komunikace
Jsem introvert a určitě nepatřím k těm, co se s lidmi na potkání dávají ihned do řeči. Při autostopu jste ale z podstaty vystavěni neustálému setkávání s novými lidmi nejrůznějších národností a společenských vrstev a nutnosti najít společné téma ke komunikaci. Na Balkánu navíc bývá spíš výjimkou člověk, který by dokázal s vámi komunikovat v angličtině, takže před vámi stojí i určitá jazyková bariéra, která ale pravda v případě srbštiny není tak velká (narozdíl od albánštiny). Často se ve výsledku hovor stočí k tomu, co se jak řekne ve vašem nebo jejich jazyku, včetně nadávek a nejrůznějších výrazů. Například ústředním tématem asi čtyřhodinové jízdy s chorvatským kamioňákem vezoucí mě z Karlovace ke Splitu bylo spojení „dobra pička“ a jeho nejrůznější ekvivalenty :-D
Když je řeč o kamioňácích, dobrou výzvou pro introverty je asi obchůzka kamionů na parkovištích, zdali by vás nevzali. Člověk se trošku obrní a zbaví obav z odmítnutí během pravidelných konfrontací s často morousovitými a třeba i lehce arogantními řidiči. Suma sumárum, stejně jako loni i letos po absolvování stopovacího tripu mám zase pocit, že jsem o něco otevřenější a… asertivnější? Navíc když se dva týdny u krajnice s přiblblým úsměvem doprošujete lidí o zastavení a většina lidí si vás prohlíží jako exoty, trošku se vám posune hranice pocitu trapnosti a přestanete se brát tolik vážně. Zkrátka autostop je pro mě taková ozdravná kůra, která mě dobíjí pozitivní energií, otevírá srdce a potlačuje zduřelé ego ;-)
Jakub Hájek
Zapište se do registru dárců kostní dřeně, záchrana života nemůže být snazší
Nikdy nevíte, jestli právě teď někdo nečeká v nemocnici na transplantaci a nejste jediný vhodný dárce. Zní to trochu pateticky, ale může to být realita. ?Jde hlavně o to udělat ten první krok a zaregistrovat se.
Jakub Hájek
Vekslák z krněnskýho autobusáku
Pozor, následující text vykazuje známky sluníčkovosti. Čtěte jen na vlastní nebezpečí! Známe se už několik let, prakticky mě doprovází studiem na vysoké škole. No, známe... já znám jeho, on mě evidentně ne.
Jakub Hájek
Hloupost a strach není omluva pro agresi
Strašák imigrace obchází Evropou a společnost se radikalizuje. Začíná se pomalu stávat akceptovanou normou na sociálních sítích posílat imigranty do koncentráků a "vlastizrádcům" na demonstracích vyhrožovat šibenicemi.
Jakub Hájek
Sluníčkové holky v Balúčistánu aneb I malé dějiny píší vítězové
Je večer 28. října 2014 a ve Vladislavském sále sedí mezi jinými osobnostmi známý cestovatel Miroslav Zikmund. Prezident Miloš Zeman se mu totiž rozhodl udělit státní vyznamenání – Řád Tomáše Gariggua Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj humanity. O pět měsíců později se Miloš Zeman vyjádří na adresu čerstvě propuštěných českých turistek po dvouletém zajetí, že se dopustily hlouposti a způsobily starost všem okolo.
Jakub Hájek
Jak jsem šel stanovat na Králický Sněžník IV
Vydávám se po silnici směrem ke Starému Městu, pochybující, jestli mi to stanování stojí za to a co tady vlastně dělám. Koukám na mobil a už od dopoledne nemám žádný signál, což na happy náladě taky nepřidává. Říkám si nakonec, že ještě půjdu tak hodinu a zkusím případně stopovat auta jedoucí z Polska. No a pokud se nezadaří, jakože asi ne, někde prostě ten stan rozdělám.
Jakub Hájek
Jak jsem šel stanovat na Králický Sněžník III
Ráno vstávačka kolem půl šesté, dobaluju poslední věci do batohu, snídám něco drobnýho a vyrážím směr olomoucký hlavák. Tam ještě nakupuju čokoládu jako základní energetickou surovinu na cestu a pivko jako základní energetickou surovinu do vlaku. A cigára. Na nástupišti se pohybuje hodně běžkařů a říkám si, že bych někdy měl zopakovat svůj srvajvl na běžkách.
Jakub Hájek
Jak jsem šel stanovat na Králický Sněžník II
Chtěl jsem si vyzkoušet, jaké to je přenocovat v přírodě sám. Současně mě lákala představa zimního stanování na sněhu v horském prostředí, kde už to je trochu i o tom racionálním strachu a adrenalinu. Jako ideální pro stanovačku se zdály Jeseníky, které znám a jejichž hřeben mám docela prochozený, pak jsem si ale vzpomněl na Králický Sněžník, na který se už léta chystám vyrazit.
Jakub Hájek
Jak jsem šel stanovat na Králický Sněžník I
Čas od času postihne moji povahu, obvykle libující si v určitém stereotypu, nutkavá potřeba se nějak překonat. Takhle jsem třeba jako nijak zvlášť aktivní cyklista vyjel z Olomouce na Praděd a zpět (cca 160 km), vloni jsem stopem projel bývalou Jugoslávii , ačkoliv jsem nikdy před tím prakticky nestopoval. Mám také zatím pár neuskutečněných plánů jako výstup na zimní Rysy nebo 100km pochod. No a v poslední době jsem začal pociťovat nutkavou potřebu překonat se a poprvé přenocovat někde uprostřed přírody sám.
Jakub Hájek
Náboženství je bullshit, naději dává filozofie
Já a víra. Dlouhá léta tápání jsem hledal svůj vlastní postoj k otázkám „mezi nebem a zemí“. Dlouhá léta se mi v hlavě skládala mozaika obrazu, který jsem podvědomě znal, ale až teď dostává jasnější kontury, abych ho mohl popsat slovy. A ten obraz zjednodušeně říká: náboženství je bullshit.
Jakub Hájek
Zrušme tajné volby a naučme se nést občanskou odpovědnost
Jsem zastánce veřejných voleb – systému, kdy lidé nevolí anonymně do urny, ale naopak jejich hlas je spárován s jejich identitou a veřejně dostupný na internetu. Pro drtivou většinu lidí je to asi hodně kontroverzní, šílená představa. Lépe řečeno, drtivá většina lidí nikdy ani neuvažovala, že by se mohlo volit třeba jinak než tajně za plentou.
Jakub Hájek
Bez dotací by se točily jen Babovřesky…
Když dojde řeč na rušení dotací na kulturu a speciálně film, začnou zastánci starých pořádků argumentovat tím, že bez dotací by si na sebe dokázal vydělat jen primitivní brak jako třeba líbivá lidová komedie Babovřesky.
Jakub Hájek
Komunismus není sprosté slovo
Tento článek je takový můj coming out. Už delší dobu toto téma nosím v hlavě, ale dlouho jsem se vyhýbal o něm psát, protože komunismus je takové společenském tabu. Ve „slušné“ společnosti se sluší vůči komunismu pouze vymezovat, hledat v něm prapůvod všeho zla a jakmile se někdo jen pokusí nahlédnout na tento koncept z jiné perspektivy, je okamžitě označen za levičáka. Naštěstí jsem už dospěl do věku, kdy jsou mi termíny jako pravice a levice ukradené a jediným relevantním měřítkem ve vztahu k politice je pro mě míra etatismu.
Jakub Hájek
O úctě k autoritám
Dnešní společnost není tak hierarchicky uspořádána jako kdysi, přesto se občas tu a tam objeví volání po „úctě k autoritám“. Lépe řečeno se úpadek úcty k autoritám považuje ze příčinu mravního úpadku a vzpomíná se na staré dobré časy, kdy slovo nějaké autority mělo velkou váhu.
Jakub Hájek
Uklízečka vyhodila sušenky, a definovala tak hranice umění
Zpravodajské servery včera obletěla úsměvná zpráva o italské uklízečce, která omylem vyhodila do smetí část „umělecké“ instalace jako například rozdrobené sušenky, a způsobila tak škodu kolem 10 tisíc eur. Je možné, že jde o pouhou marketingovou mystifikaci, ale to je koneckonců jedno. Ta historka totiž ukazuje, kde alespoň pro mě leží hranice umění
Jakub Hájek
Redefinujme hodnoty, jinak uhnijeme pod kulturním nánosem
Před rokem jsem si napsal poznámku: „Úkolem rodičů je vychovat dítě a úkolem dítěte je tenhle kulturní nános v průběhu života ze sebe smýt.“ Tehdy mi to jen tak vytanulo na mysli bez hlubšího přemýšlení co jsem tím vlastně chtěl říct, dnes jsem si ale uvědomil, jak moc je to pravdivé.
Jakub Hájek
O víře ateistické
Člověk má na nějakou věc názor. Někdo má zase jiný. A třetí říká, že „nemá názor“. Přitom má názor stejně jako ti dva předchozí. Nemít názor je názor sám o sobě. Absence názoru vyjadřuje postoj člověka k dané věci – ať už jde cílenou ignoranci, lhostejnost nebo pouhou pasivitu.
Jakub Hájek
Odpůrci homosexuálů se mýlí, rodina není veřejnoprávní instituce
Rád bych vyvrátil omyl, kterým konzervativci a vůbec odpůrci homosexuálních sňatků argumentují a v posledním článku jej rozvádí i Ladislav Jakl. Nechci se pouštět do obecné polemiky na toto téma, to už udělal lépe Martin Pánek, jde mi pouze o vyjasnění pojmů.
Jakub Hájek
Obecná škola aneb Jak jsem pochopil Igora Hnízda a pana Součka
Mám rád filmy, které mohu vidět opakovaně, aniž by se omrzely, a vždy v nich objevím něco nového. Někdy to je i tak, že nějaký film znám z dětství a čím jsem starší, tím víc mu rozumím. Jako děti vnímáte jakž-takž děj, vizuální stránku a utkví vám v paměti určité zásadní okamžiky. Když daný film vidíte později jako dospělí, děj už dávno znáte a víc si všímáte detailů, charakterů postav, určitých symbolů a narážek.
Jakub Hájek
Politicko-společenský kompas
Jelikož se zajímám o politiku a o politickou filosofii vůbec, dlouho mě štvalo, že neexistuje (respektive jsem já nenašel) takový způsob dělení politických ideologií a směrů, který by byl dostatečně obecný, ale přitom nezavádějící. Zásadní problém mě známých politických kompasů je ten, že vždy vychází z tradičního pravo-levého politického dělení.
Jakub Hájek
Horrorcore: Nová vlna se starým obsahem
V posledních týdnech jsme od našich čtenářů dostali řadu dopisů, v nichž se kriticky vyjadřovali k tvorbě Martina Pohla vystupující pod pseudonymem Řezník, který se hlásí k tzv. horrorcoru. Jejich společným jmenovatelem byl – mírně řečeno – podiv nad tím, jak je možné, že v naší společnosti je mladým lidem předkládán takovýto kulturní brak. Slova na adresu nečinné policie a státních zastupitelství, nebyla právě lichotivá.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 93
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1600x