Jak jsem šel stanovat na Králický Sněžník II

Chtěl jsem si vyzkoušet, jaké to je přenocovat v přírodě sám. Současně mě lákala představa zimního stanování na sněhu v horském prostředí, kde už to je trochu i o tom racionálním strachu a adrenalinu. Jako ideální pro stanovačku se zdály Jeseníky, které znám a jejichž hřeben mám docela prochozený, pak jsem si ale vzpomněl na Králický Sněžník, na který se už léta chystám vyrazit.

Často bývá spojován s Jeseníky, ale geomorfologicky je to samostatné pohoří na česko-moravsko-polské hranici. Vrchol v nadmořské výšce 1424 metrů je pěkně rozlehlý a není tam žádná chata ani rozhledna, takže celkově i méně turistů. Tak jo, to by šlo.

Naplánoval jsem si dvoudenní výlet – vyrazím brzo ráno vlakem z Olomouce do Ramzové, odkud po červené značce půjdu až na Sněžník, celkem něco přes 24 kilometrů. Druhý den potom podle fyzického a psychického stavu buď zvolím prudký cca 9km sestup po žluté, nebo budu pokračovat po červené kopírující česko-polskou hranici a nastoupám ještě pár stovek výškových metrů. V obou případech je cílem Dolní Morava, zapadákov, ze kterého se několika autobusy a vlaky dostanu zpět do Olomouce.

Nevýhoda zimních túr je krátká doba denního světla, což jednak znamená menší časový prostor pro samotmný pochod (pokud nechcete jít s čelovkou na hlavě) a jednak delší dobu táboření. A to je v případě stanování ve volné přírodě v polovině února nepříjemné v tom, že jste odkázání na tmu od cca půl šesté odpoledne do půl sedmé ráno, dohromady nějakých 13 hodin ve stanu. Ve dvou lidech by se ještě dala nějak krátit dlouhá chvíle, ovšem osamocený poutník se musí zabavit sám :-) Měl jsem proto připravené nějaké audioknihy v mobilu a současně jsem zkracoval dobu spánku dva dny před výpravou a doufal jsem, že postavím stan a těch cca dvanáct hodin únavou a spánkovým deficitem úspěšně prospím.

Večer před odjezdem jsem si také pročítal nějaké rady na internetu pro stanování v zimě na sněhu. Pochopil jsem, že asi nejdůležitější věc je petflaška s širším hrdlem na… ehm močení. Ono přece jenom vylejzat v noci do mrazu není moc příjemný, takže se vykoná potřeba přímo ve stanu. Platí pro pány, dámy to maj o něco složitější :-)

Druhá věc jsou kolíky ke stanu – klasické buď v měkkém sněhu nedrží nebo naopak do tvrdého nejdou zatlouct. Můj klasický kopulovitý stan sice stojí bez problému i bez kolíků nebo nějakých kotvících šňůr, ale na vrcholu Sněžníku se dá očekávat silný vítr a nějaké ukotvení bude potřeba. K tomu slouží speciální kolíky do sněhu s U nebo V profilem, jenže ty jaksi nemám. Nakonec jsem vytvořil takové kombo ze šňůr od stanu provlečené vyřazenými starými cédéčky pro odpor ve sněhu, které bych v případě měkkého prašanu zahrabal a zašlapal. Vzal jsem i pár velkých vrutů do betonu aka ledovcové šrouby, pokud by na vrcholu musel stanovat na zmrzlém sněhu. K tomu i menší kladivko, kterým bych těm vrutům do ledu pomohl.

A třetí nejzásadnější věc pro zimní stanování je tepelná izolace. Kde to jen trochu jde, je vhodné pro stan vyhrabat ze sněhu zákop, čím hlubší tím lepší. Minimálně by měl být okraj tropika pod úrovní okolí, aby pod něj nefoukal mrazivý vítr držící se při zemi. Druhá věc je dobrá izolace od země, která při podcenění způsobuje největší pocit zimy. První vrstva je samotný sníh, který výborně izoluje od mnohem chladnější země, takže pokud to jde, raději stanovat na sněhu než např. na kamenitém povrchu. Dobré je natrhat na připravené místo pro stan vrstvu (smrkových) větviček, které zase izolují podlahu stanu od sněhu. Ve stanu je pak dobré mít dvě karimatky – jednu klasickou pěnovou a na ní třeba ještě nafukovací. Obojí mám, takže pohoda.

Po teoretické stránce jsem byl teda jakž takž připravenej. Pozdě v noci jsem šel spát, abych spal necelé čtyři hodiny a následující večer usnul jako nemluvně :-)

Pokračování příště…